Otevřít se zranitelnosti a své sebehodnotě

Stojím dnes ráno v 8 hod v Brně na zastávce na Nových sadech. Je hezké slunečné ráno. Na vedlejší kolej přijíždí šalina plná lidí a najednou si všímám těch výrazů v tvářích a prázdných pohledů. Chci s pár lidmi navázat kontakt očima, ale s vůbec to nejde - vnímám úplnou prázdnotu a jejich odpojenost. Projíždí mnou vlna smutku kvůli tomu jak to lidi kolem mají a vnímám tu šalinu jako bublinu a nebo soubor bublin ve kterých jsou lidi zavřeni a vůbec nedokážou projevit své emoce a otevřít se ve své zranitelnosti.

Proč se nám tohle děje a proč jsme proti těm signálům tak imunní? Mnohdy je to pro nás nejjednodušší cesta prostě žít tak jak doposud a bojíme se té bolesti, co se začne drát ven, když se začneme otvírat.

Ano není to vždy lehké otevřít se svým zraněním a sám to znám moc dobře z vlastní zkušenosti. Nějaký blok se mě projevuje bolestí v určité části těla a když se to téma znovu otevře a zpracovává se, tak se bolest znovu objeví mnohdy i v dost intenzivní a paralyzující podobě.

Ta bolest je prostě jen impulz dát tomu tématu opravdovou pozornost a pracovat na něm. Ano je to velká výzva nahrazovat na všech úrovních strach láskou, leč přináší to pak sklizeň v podobě radosti a života v souladu s proudem :)

Pokud očekáváme že se nějaké okolnosti kolem nás změní, tak jsme na omylu. Začněte změnou přístupu u sebe a uvidíte jak se Vám to brzy vrátí. Prostě dělejme co nám přijde na mysl a nechme se překvapit co to přinese.

Ano kolikrát se nás společnost snaží udržet odpojené, ale je to to co my opravdu v životě chceme a jsme šťastní? Ano máme tu další výzvu - jak být tvůrcem svého života? Pokládáte si tyto otázky?

Mně v dlouhém časovém horizontu pomáhá má intuice a spojení s tělem, které se mně daří obnovovat díky tantře, kraniosakrálce, osho meditacím, tanci, bojovému umění a i díky fyzické práci :) Jak to cítíte Vy a co pomáhá Vám?

...střih a odpolední cesta trolejbusem: Jedna paní pomáhá druhé s kočárkem a na slova děkuji odpovídá není zač :) To ve mně startuje další proces. Opravdu není zač děkovat? Je to opravdu taková srdečnost, nebo jen program jak se zavřít? Jsme opravdu někdy tak zvyklí se rozdávat a nedát si za to ani úctu sami sobě a tudíž ji nedostat ani od ostatních? Věci se nedějí samozřejmě, tak se odměňujme a buďme hrdí na dobré skutky, které děláme.